Liskova´s Jinno
Plemeno: Americký pitbullteriér
Jméno: Liskova´s Jinno
*2. 7. 2002 - 20. 8. 2003
Otec: Hypsman´s "Athos"
Matka: Petr´s "White face"
Registrace: A.D.B.A
Barva: white/brown marks
Z doby, kdy jsem se narodil, si toho moc nepamatuju. Jen útržky na svou maminku a své sourozence. Bylo to prima období, ale příliš rychle uběhlo. Za nějaký čas mě od mé maminky vzali. Nejprve se mi to moc nelíbilo, ale potom jsem byl rád. Začal mi nový život. A navíc jsem na sebe začal být hrdý. Já, americký pitbull teriér Jinno, jsem se totiž měl stát policistou a hledat výbušniny. Pán mě ale musel dát brzo pryč. Prý jsem byl moc hrr a hrozilo by zranění nás obou, to mi bylo x měsíců. Protože to byl ale hodný pán, snažil se mi najít co nejlepšího majitele. Chtěl, abych se měl dobře a aby mi nic nechybělo. Na inzerát se mu ozval můj budoucí páneček a brzo bylo ujednáno.
Nejprve se mi k novému pánovi nechtělo, ale musel jsem. Navíc mi –tehdy ještě můj pán – slíbil, že se na mě brzo přijede podívat. Po týdnu přijel, ale já jsem měl už nového pána, a taky jsem mu to dal jasně najevo tím, že jsem si ho nevšímal.
S novým pánem jsme si vybudovali krásný vztah, také jsem ho hlídal jako oko v hlavě. Nikdo si nesměl dovolit na něj vztáhnout ruku, a to ani ze srandy. Chodili jsme i na cvičák, kde jsem se učil být hodný na všechny lidi a i na pejsky. Problém mi to nedělalo, protože jsem chtěl být ten nejlepší pes svého pána, abych už nikdy nezažil to zklamání, že ho budu muset opustit.
Takhle uplynulo x měsíců v novém domově. Za tu dobu se ze mě stal mladý sebevědomý pes, který neměl z ničeho strach. Byly to krásné měsíce, ve kterých jsem poznal opravdový domov a opravdovou lásku. Bohužel to trvalo jen tak krátce..
Všechno změnil jediný okamžik..
Bylo to navečer 20. srpna roku 2003. Bylo horko, a proto se páneček rozhodl jít si se mnou ještě zaplavat k nedalekému malému rybníčku. U cesty si mě dal na vodítko k noze a chtěl přejít silnici... Od této chvíle mám všechno zmatené. Pamatuji si náraz, let, pád, bolest a hlavně to, že jsem nemohl dýchat. Odplazil jsem se stranou z cesty a chvíli bezmocně ležel. Pán byl na druhé straně silnice a já chtěl za ním. Marně. Nemohl jsem se postavit na nohy. Za nějakou chvíli se ke mně blížil policista. Svitla ve mě naděje, že jsem zachráněný. Pozná přece, jsem měl být policejní pes, že jsem měl sloužit lidem tak jako on a pomůže mi. Postaví mě na nohy a zavede za mým pánem. Přišlo ale zklamání. Zklamal mě člověk, navíc policista. Místo pomoci vytáhl zbraň a chtěl mě zastřelit, protože jsem měl náhubek spadlý přes jedno ucho. Už už jsem zavíral oči, že je konec, ale někdo ho zarazil. Prý mě zná. Uviděl jsem, že se za mnou můj pán chtěl rozběhnout, ale lidé ze sanitky ho drželi a nechtěli ho za mnou pustit. Dýchalo se mi čím dál hůř... Potom sanitka s mým pánem odjela. Mě naložili do auta a říkali mi, že to bude v pořádku, že mi pan doktor pomůže. Bylo ale pozdě. Má duše cestou na veterinu odlétla a se svým pánem jsem se nestihl ani rozloučit. On ale ví, že jsem ho měl moc rád. On to ví...
Teď jsem tady – před Duhovým mostem a čekám trpělivě na svého pána. Až se jednou setkáme, nic už nás nerozdělí.
